jak poznáte, že máte doma netvora?

23. února 2019 v 19:56 | Protožeproto, napsala |  Netvor a já
Část první


Na začátek je nutno uvést, že Netvor se Netvorem nestává, již jako zárodek, nevyklube se z vejce se sklony k netvorství a už vůbec není netvorem v dětství, či v dospívání. Celý proces trvá několik let, vše se udává pomalým nenápadným tempem. Přikrádá se nejdříve zrůdný stín, poté se ona osobnost začne znenadání projevovat.
Charakteristika Netvora
Myslíte si, že vás klame sluch, protože čím dál častěji slyšíte řev a nadávky, které trhají uši. Poté najdete polovinu majetku rozházenou po podlaze, protože se snažil najít svoje žužlací kosti. O pár dní později ho přistihnete, jak mlsně čumí do výlohy zmrzlinárny. Po roce má nutkavou potřebu, co měsíc stěhovat nábytek ze strany na stranu. Takže najednou zjistíte, že sedíte před televizi, ale ta je za vašimi zády. Jeho obsese mu přikazuje stěhovat, dokud jeho brloh nebude ideální tak, aby mohl ulehat ke spánku, jak si on přeje. Jednoho dne vejdete do ložnice a divíte se, proč je vaše společná postel položena nastojato- jste blbá, nechápete? Má období, kdy spí ve stoje. O týden později najdete společnou postel rozřezanou na polovinu a každý kus v jiném rohu ložnice. To zase panuje netvorské období, abyste nelezla na jeho polovinu a nedotýkala se ho.
Při sebemenším pokusu se k němu přiblížit a obejmout ho, ztuhne, vykulí oči a odtáhne se od vás dál. Předstírá, že je solný sloup- nedýchá, nemrká. Když se jej pokusíte chytit za ruku, urychleně se začne dloubat v uších, jakože tam zrovna něco důležitého našel.
Jakmile uslyší známou melodii od Falimy frost nanukáře, odhodí vše, co právě drží a rozeběhne se za autem.
Vlastní auto nepotřebuje, sice jedno vlastní, ale moc v něm nejezdí. Raději chodí a běhá pěšky a to i na delší trasy. Ale aby nepůsobil divně před lidmi, každé ráno předstírá, že nasedá do auta- tedy on tam opravdu nasedá a odjíždí, ale auto vždy najdu zaparkované ve vedlejší ulici. Povzdechnu si, protože to pro mne znamená jediné- modlit se, aby se zase nerozhodl do práce běžet po Růdné. Může jej přejet auto, nebo by si mohl rozbít služební note book. Při běhu po čtyřech si ani nedovedu představit, jak zvládne držet svačinu, oběd, druhou svačinu, druhý oběd a tedy ten ntb.
Neobvykle často se do jeho přítomnosti přikrádají kočky, psi, někdy i koně a dožadují se pohlazení. Zjistíte, že se drbají navzájem a vybírají si cosi z kožichů. Všude po podlaze nalézáte divné chomáče chlupů, které dle něj trousí pes… ehm. S příchodem úplňku mu začíná být zle od žaludku, zvrací, kleje, ale stále to dává za vinu vám, protože jste mu dala moc velkou porci žrádla, kterou sežral na tři hlty, div se nezalknul. Velice často se přejídá a vzteká se, když není pořádně nakrmen. Stravuje se výhradně z podivné desetilitrové nádoby, kde je něco rozemleté, ale nechce vám říci, co to je. Obsah nabírá plnými tlapami přímo to tlamy. Aby zamaskoval svou touhu pojídat divný obsah, jednou do týdne si navléká zástěru a předstírá, že peče perníčky.
Při spánku leží na zádech s tlapami do vzduchu, kterými pohybuje, jako by právě lovil kojota. Mívá tak živé sny, že ze spaní vyskočí a začne zmateně pobíhat po bytě dokola.
Ano, někdy se bojím o svůj život, drásá mi nervy dívat se, jak spí a tečou mu sliny, ale opět- dávka sedativ zajistí jemu i vám klidný spánek .
 

Jak jsem přišla ke svému Netvoru?

22. února 2019 v 15:05 | Protožeproto, napsala |  Netvor a já

Jak jsem přišla ke svému netvoru
Zná to asi každá žena, která neměla štěstí na "svaté" muže.
Párkrát mi zkřížili cestu různá individua, hrající se na mistry světa, bohy Egypta, odborníky na lásku, frikulíny nebo … Jenomže v nestřežený okamžik, kdy si byli jistí mou nehynoucí láskou natolik, si prostě potřebovali dokázat, že někde ve světě na ně čeká něco, co má mnohem méně… najeto. A tak se začali bez mého vědomi poohlížet po své nové neokoukané vysněně sukubě v podobě mladičké dračice. Milí hošíčci, mne poslali k šípku, vzali ranec na ramena, ignorovali mou nekonečnou lásku, zlomené srdce, které mi zanechali a vydali se na vandr.
V domnění, že někde je živý plot lépe opečováván a že na jiné ranveji jistě doposud nepřistál žádný letoun, probudili touhu poznat nepoznané.
Mé srdce plakalo bolesti, asi nějak takhle: úúúúúauuu aúúú a při tom se mi zaříkávalo, že už nikdy nedovolí, aby se k němu přiblížili podobní maníci. Ačkoliv si to můj orgán neuvědomoval, zřejmě vyl a štkal docela hlasitě, protože ten zvuk mučednice k sobě přilákal- v té době ještě tvora- Netvora. Jo, dříve bych o něj okem nezavadila. Kdybych jej potkala v noci, raději bych se zakousla do větve stromu a předstírala vzhled větve. Vzhled nic moc no, z huby mu ještě sice sliny tolik nekapaly, jako dnes, ale už tehdy jevil nepatrné náznaky slintavosti. Srst se mu táhla tehdy jen do půle lýtek, od uší a krku až k řitní rýze. Nehty na rukou i nohou se projevovaly jako zdravé, minimálně zažloutlé. Přes delší vlasy nebylo možno zahlédnout vzhled podivně zašpičatělých uší. Nejdůležitější pro mne bylo, že byl jiný než ostatní- milý, hodný, přátelský, snesl by mi modré z nebe. Neustále mi připomínal lásku a sliboval uzdravení mého srdce. Zahrnoval mne dary z pole, nosil mi brouky, vyl na měsíc v rytmu písně Enriqua Iglessiase. A to mi stačilo k tomu, abych mu odevzdala celé své od bolesti vysušené srdce.
Před deseti lety uzdravil mou duši a srdce přiměl opět k rytmickému tlukotu. Chtělo se mi opět tančit v dešti. Mohlo být mi divné, že on raději tančí a válí se v bahenních loužích, ale přes růžové brýle, jsem to nechala být.

Láska dělá divy, no.


Recept na štěstí

22. února 2019 v 11:24 | Protožeproto, napsala |  Téma týdne


Do nedávna jsem si myslela, že za mé štěstí zodpovídají ostatní lidé- partner, rodina, známí...
Něco se ve mně, ale zlomilo a došlo mi, že je na čase můj recept na štěstí trošičku poupravit. Jak mohu po ostatních lide chtít, aby zodpovídali za mé štěstí? Vždyť neumejí číst mé myšlenky a velmi často jednají tak, jak oni sami považují za správné a to i v případě mne. Přišla jsem na to, že jen já sama si dokáži uvařit vhodný recept na mé štěstí, který se bude skládat z daleko vhodnějších ingrediencí. Tou základní přísadou je mít ráda sama sebe, brát se taková jaká jsem, dělat věci, které považují za správné- nikoliv ty, které ode mne očekává společnost a v neposlední řadě vážit si sama sebe. Pokud tyto suroviny aplikujete ve správném poměru, neuškodí, když přidáte i špetku ostatních surovin- kousek partnerovy lásky a podpory, zájem rodiny nebo názory přátel. Nezapomínejte však na to, abyste svůj lektvar neokořenili přílišnou dávkou, protože se může stát, že opět budou ve vašem receptu dominovat.
Tak co, jste i vy připravení pustit se do vaření receptu na štěstí dle vlastních surovin?


 


Svatý Valentýn po Netvorsku

15. února 2019 v 14:49 | Protožeproto, napsala |  Téma týdne
Můj paradox se mi stal včera. Dávejte si pozor na to, co si přejete. Mohlo by se vám to vyplnit.

Měla jsem vždy tento výjimečný den ráda. Každý rok v tento den Netvor přišel, cenil na mne tesáky přes kapající sliny z tlamy a něco tajemně svíral v pařátech za zády. Celý den ze mne vždy cákala nedočkavost a očekávání. Cítila jsem se jako puberťačka, která se poprvé hodlá odevzdat svému princi- Netvoru. Motýlci v mém břiše rozjížděli pěkně pekelnou diskotékovou akci a mé spodní prádlo se už během dne samo začínalo pomalu stahovat směrem ke kolenům. Nejednou jsem mu musela připomínat, že je ještě čas, ale jistě se dočká. Tak tedy zůstalo po přemlouvání na svém místě.
Ach, vzpomínky krásné, jsou nadobro pryč.
Nikdy mi nešlo o to dostávat kopy dárků, jen ten pocit, že si ta stvůra vzpomněla a cestou z práce se vydala na pole něco tam naškubat…
Takže Netvor se vypravil ráno do práce, a já věnovala celý den patřičné přípravě. Shodit zimní porost, umýt si vlasy, oholit podpaží, kde se už pomalu začínalo po dlouhé zimě tvořit podhoubí. Oblékla jsem si nejsvůdnější, nejmenší a nejprůhlednější spodní prádélko. Prsa jsem si sice musela připevnit lepící páskou, aby byla tam, kde mají být, ale to je vedlejší. Dokonce jsem se po týdnu rozhodla, že se hezky namaluju- jen pro něj.
Běžela jsem do cukrárny, abych toho zm*t*a uvítala jeho oblíbeným zákuskem, utratila jsem tam přes 300kč, protože mu jeden nikdy nestačí, a vydala jsem se zpět k domovu, čekat. To jsem ještě netušila, že Zrůďák vzal moje slova doslova.
Zřejmě jsem byla ve svém proslovu o nucených kalendářních darech natolik přesvědčivá, že tomu ten opičák uvěřil. Já vím, za to co se událo, si můžu sama, protože jsem již několik týdnů hlásala, jako rozhlasové rádio, že nestojím o dárky jen proto, že je to napsané v kalendáři. Jako obyčejné prosté děvče jsem si pouze přála dostat květinu i v jiné dny, než se to sluší.
Ano, dostala jsem k tomuto svátku zamilovaných plastovou bedýnku se zeleným víčkem. Bylo mi divné, že je zelena, ale říkám si, nevadí, obsah ti jistě rozplesá srdce. A taky že jo. Otevřu ten jedovatě zelený poklop a myslím, že mi tam dovnitř zapadlo i jedno z mých očí. Hrůzou se mi zkroutily vlasy do pudlího zjevu, vypadal mi zbytek umělých řas a strachy se odlepily i akrylové nehty.
Netvor pracuje v jedné echt firmě, kde poučuje ostatní, jak mají dělat svou práci- jakože jak správě jezdit na židlích s kolečky, aby se neudělaly šmouhy na linoleu, jak správně dodržovat zásady bezpečnosti při jízdě na židli, jak se vyhnout srážce s jiným řidičem židle atd … Každý příchozí nakupující si tam může zaplnit břich snídaní. V ten den měli zrovna obložené toustové chleby.
Tak tedy já to řeknu. Otevřu tu pikslu hnusnou a vidím, že je od shora dolů napěchovaná trojúhelníky chlebů, ani nevím, čím namazaným. No, nemělo cenu se v tom ani přehrabovat a hledat tam kdo ví co. Bylo jasné, že tam žádný kousek do šperkovnice nebude.
Takže nejen, že už nedostanu žádnou narvanou kytku cestou domů k svátku, narozeninám, Dni žen, ale ani už prostě nikdy, protože Netvor dárky nenosí.
Ten smutek z uvědomění, nejde popsat. Jo asi ten chleba nebyl dárek, ale aspoň mám pocit, že jsem dostala na Valentýna něco- chleba. Cítila jsem se jako ta paní, která otevřela dárkovou krabičku a rozplakala se, protože tam našla polovinu cibule.
Z romantického dne nebylo nic, jen bolest, když jsem se snažila odlepit pravé prso od levého a pocity vlastní hlouposti.
Zákusky jsem si sežrala sama, Netvor záhadně najednou neměl chuť. Ustlal si na gauči a spal tam až do rána.

Takže milé dámy, pokud máte doma stejný exemplář jako já, raději držte zobáky, protože dopadne jako já. Po devíti letech jsem poprvé v tento den nedostala ani Netvorovo oblíznutí na tvář. Ach, co bych dala za byť miniaturní spršku jeho slin.



Dospěj už konečně

5. února 2019 v 20:39 | Protožeproto, napsala |  Téma týdne
Při zaslechnutí této "hlášky" se mám chuť rozkrájet na co nejtenčí plátky, jako toastový chleba a uškvařit se zaživa v toustovači. Na první dojem tahle oblíbená fráze nezní nijak jedovatě, ale pokud ji slyšíte třistapětkrát do týdne, řádně vám to už ze zákona musí hnout žlučí.
V první řadě si říkám, tak co sakra ti lidi vůbec po mě chtějí? Na jednu stranu slyším jen: "S tebou je ale nuda. Kdy už trošku ožiješ? Proč nejsi zábavná, jako tamhle Maruš ode mě v práci? Vůbec se nesměješ, nejsi vtipná… Cože? O.K. zřejmě jsem suchar. Nudná osoba, se kterou se člověk chce po chvíli zasebevraždit. Prostě jsi taková, říkám si. Co jako. Každý je nějaký.
Jenomže pak přijde zlom a moje sucharská povaha se probudí. Je to jako bych se probudila z dlouhého spánku. Směju se tak hlasitě, že i sousedi mlátí vzteky koštětem do stropu v naději, že mne utiší. Chci rozebrat s kde kým, kde co tolik, že si všichni okolo zacpávají uši a prchají. Pak začnu vyprávět vtipy, při kterých se v polovině začnu hlasitě řehtat jak kobyla, brečet smíchy a válet se po zemi v záchvatu hysterického jekotu. To zase na mě každý jen blbě civí a tážou se, jestli jsem si náhodou nezapomněla vzít nějaké ehm… léky. A tady přichází na řadu ona věta: KDY JAKO DOPSĚJĚŠ? JSI JAKO MALÁ! Bla bla.
Takže, prosím, uvědomte si, VY, co tuto frázi máte neustále potřebu ventilovat, co vlastně chcete. Chcete vedle sebe nudnou shnilou bábu, kterou pomalu zaživa okousávají mrzcí červi, nebo veselou, zábavnou osobu, které je všude plno? Říkám pořád, že ve mě dříme stále má dětská duše a když se probere k životu, pěkně umí dát o sobě vědět.

Láska v Netvorově podání

5. února 2019 v 10:13 | Protožeproto, napsala |  Netvor a já
Existuje láska? Jak vypadá opravdový cit v podobě lásky?
Není tomu tak dlouho, co mne a pár dalších žen, Netvor počastoval svou teorií, že nic jako láska neexistuje. Dle něj se prý jedná o jakýsi sobecký pud, který pohání člověka a jeho potřebu trávit čas s protějškem a to velice z prostého důvodu. Ptáte se, co je tím důvodem? Dle něj jde pouze o vrozený pud opačných (i neopačných) pohlaví, párovat se a ukojit svou sobeckou touhu, zachránit se před samotou. Prostě to prý máme my lidé v genech, zakořeněno již od prapočátku věků. Takže někde hluboko je prostě v genech dáno, že člověk je od přírody společenský tvor, který není rád sám.
Netvore, jsi normální? Spousty žen, jistě namítne, že Netvor nepoznal opravdovou matčinu lásku, jenomže to musím bohužel vyvrátit.
Pak tedy musí být vina na mé straně, říkáte si? Nezahrnuji snad svého Netvora láskou, žijeme vedle sebe jako cizí lidi? Ale ani tudy vítr nevane. I co se intimností týká, radovánky intimnějšího rázu si užíváme, jako ostatní obyčejní lidé- jednou, dvakrát do roka. Každý boží den, se snažím Netvorovi vlichotit, jak jej miluji, že je pro mne tím jediným (netvorem), jenomže velice často mne odbude a podívá se na mě, jako kdybych spadla z višně, a odpoví mi: "Prosímtě, sotva bych odešel, našla by sis jiného cvoka, který ti bude vozit nákup z Kauflandu. Hned by za mnou zaklaply dveře, chlapi by za tebou lezli po hromosvodu. Jistě by sis hnedka nějakého u sebe ubytovala, abys nebyla sama!"
Cože? To jako vážně? Můžu vysvětlovat šestsetpětkrát, že jiný Netvor není jako on, že bych si pro nákup raději jezdila sockou.
A ono nic.
Nic na něj nezabírá. Zpropadený netvorský vodnář, mě od sebe odsouvá i jakmile se k němu posadím do křesla. Nemyslím, si, že je to proto, že při mém dosedu mu většinou pohmoždím "partie bolesti" jsem si jistá, že to předstírá, aby měl možnost přede mnou prchnout do svého světa volnosti.
Jak by tedy (ne)měla vypadat opravdová láska?
Muž by rozhodně před ženou neměl utíkat a zamykat se na záchodě.
Žena by asi tedy neměla každý den pokládat otázku: "Dáme nějaký sex, konečně?"
Muž by mohl občas chytit ženu okolo ramen, nejen, když ji chce zardousit.
Žena by mohla občas naplnit jeho břicho nespáleným obědem.
Ne každý si potrpí na erotických sms, když je v práci. Ne každého zajímá, co právě držíte v ruce,
Ženy, říkejte chlapovi, jak je skvělý, ne jen když to myslíte ironicky, nebo když něco ještě víc zmrví, než to bylo.
Muži, berte svou rybku, jako zlatou rybku, jinak se může stát, že nestihne splnit ani jedno vaše přání a vezme do zaječích.
Jak poznáte opravdovou lásku?
Netvor vodnář přijde brzy z práce- byť po prázdnu, ale přijde.
Nabídne vám odvoz kamkoliv si poručíte- sice po celou dobu bude remcat, ale stejně...
O víkendu vás nechá spát a sám se doma o vše postará- pak vám to samozřejmě nezapomene po celý den připomínat.
Zavolá vám během dne, jen aby zjistil co právě děláte- nedej bože nemáte na delší hovor čas protože je přesvědčený, že jedině on pracuje.
Přestane domů z nákupu nosit sladkosti, jistě ne kvůli toho, že se zrovna rozhodl držet dietu, ale protože mu záleží na vašem správném stravování.
Tajně se při odchodu do práce vykrade z postele, aniž by vám dal polibek, protože vás nechce budit.
Při usínání rozhodně nepřekročí svou polovinu postele, zřejmě proto, abyste měla dostatek místa.
Ano, je to sice zvrácené, ale toto jsou vodnářsko- netvorské projevy lásky, které považuje za důležité. A že vy jeho projevy lásky nesdílíte? Potom jste ta nejhorší manželka, která nerespektuje jeho potřeby :-o
Rybky jsou romantičky každou šupinou svého těla. Projevy lásky prostě k životu potřebují a rozhodně se nesmíří s myšlenkou, že nic jako opravdová láska neexistuje! Na vodnáře, ale musíte opatrně, svou lásku mu dávkovat v malých porcích, aby si jich nevšiml, jinak se může stát, že vám s prvním závanem větru zmizí neznámo kam.
Protožeproto, napSala
Bell

Tetování

3. února 2019 v 17:48 | Protožeproto, napsala |  děti
Dnes dáme něco pro odlehčení- jak všichni víme s dětmi se rodič nikdy nenudí.
Je to již delší dobu, co měla Číslo dvě oslavit své třetí narozeniny. Něco se ji, ale nezdálo v pořádku. Necítila se sama se sebou spokojená- chtěla na svou oslavu vypadat krásně.
Velmi často slýchávala svého netvorského otce, jak básní, že si jednou nechá udělat tetování tak velké, až všem bude přecházet zrak. Shodou okolností v netvorovic rodině je toto zřejmě dědičné. Asi nějaká netvorská predispozice, či co, protože strýček- Netvorův bratr, má také malé tetování na paži, kterého si Číslo dvě nemohla nevšimnout. Obrázek, který se navíc nikdy nesmyje, ji zřejmě zaujal natolik, aby usoudila, že bude slušet i ji. Prostě na narozeninové oslavě by jistě s obdobnou malůvkou zazářila.
Problém, ale byl, že já bych nic takového nikdy Číslu dvě nedovolila. Proto vyčkala, až odejdu do kuchyně "vařit" (ti co mne znají, vědí, že já nevařím, jídlo pouze upravují do černé zasmrádlé, nepoživatelné podoby).
Malá Číslo dvě velice tiše uzavřela dveře do kuchyně a začala pátrat po něčem, co by její kůži udělalo krásnou. Na polici- nevím kde se tam vzal- našla černou hrubou lihovou fixu. Se svou kořistí zalezla do obývacího pokoje za sušák plný prádla, úplně až dozadu a dala se do díla. Nechtěla mít tetování jen jako strejda, na rameni. Tatínek přeci říkal, něco o tom, že se dá kreslit po celém těle! Vzala to tedy z gruntu. Tvář, ruce, nohy. Díky bohu, že ji nenapadlo si svléknout oblečení a tetovat i břicho, nebo... Vylezla z pod sušáku a hrdě si prohlížela svou dokonalou práci. Natáčela se, kroutila, natřásala.
Mé kulinářské umění mezi tím začínalo mít obvyklou pekelnou barvu i mrtvolný pach. Teklo ze mě jak z vola, bylo mi horko z doutnajících hrnců a bylo třeba (zase) vyvětrat.
V tom se rozrazily dveře do kuchyně a v nich stojící malá Číslo dvě, a s pýchou a hrdostí v hlase ukazuje svoje dílo. Civím na ni, jako by byla zjevením, promnu si oči, hlava se mi zamotá. Stála jsem tam jak přikovaná a nevěděla, co si počít.
Znáte ten pocit, kdy nevíte, jestli máte začít ječet, brečet, smát se?
Zrovna jsem zažila všechny z výše zmiňovaných pocitů.
"Maminko, teď jsem krásná! Podívej se, jak jsem se na svou oslavu krásně potetovala!"

Netvorská rýma je zpět, zase

2. února 2019 v 20:47 | Protožeproto, napsala |  Netvor a já


Rýmička.
Pomalu, ale jistě začínám pociťovat neklid, při zmínce tohoto slova. Mám chuť zaječet, rvát si vlasy, cítím, že v nejbližší brzké době, si začnu ohryzávat svou vlastní tkáň. Chce se mi výt na měsíc, pomalu cítím, jak mi vzteky raší špičáky. V mé hlavě se začínání překřikovat další tři hlasy a každý z nich na mne ječí něco jiného. "ZABÍJ TO," ječí první.
"UMLAT´ TO BUDÍKEM!" vnucuje mi druhý hlas.
"VYDRŽ TO, ZŘEJMĚ JIŽ BRZY ZAHYNE!" piští třetí hlásek.
Jo, uhádli jste dobře. Netvora skolila rýma a zřejmě má pocit, že se nedožije rána. Pokud v co nejbližší brzké době nenajdu lék na Netvorskóu rýmu, opravdu ho jistě brzy ubiju nebo udusím ve spánku. Ach, proč jsem tak plná zlostných myšlenek k Netvoru, kterého až za hrob miluji? Vám řeknu proč.
Již jsem zmínila, že jeho netvorské srdce je někde hodně hluboko dobré. Miluje mne, děti, psa, ptáky, poníky, unicorny... Odveze, přiveze, nakoupí, zaplatí... Jenomže v tom všem se ukrývá jeden malý háček. Ten, kdo má doma Netvora ví, že tím háčkem bývá období, které přichází jednou za půl roku. V této době se Netvor domnívá- ačkoliv mylně, že je nemocný, nebo že umírá. Přijde z práce, plácne sebou na gauč, když je hůř, volá na vás už od dveří, že JE TO ZŘEJMĚ ZASE TADY! Donutí vás, nebohou manželku, abyste zula jeho boty a pomohla mu, se přepravit někam, kde se může rozplajznout.
Horor v podobě Netvorovy rýmy začíná.
Když jste nemocná vy, zavře vás někam, kde nebudete šířit bacily (nejlépe někam do sklepa), nasadí si roušku, jídlo vám nosí 3X denně v gumových rukavicích a přistrčí vám sáček na posmrkané kapesníky, aby se bacily nemnožily vzduchem. Proboha, jen se opovážit položit použitý kapesník mimo sáček, si zasluhuje zavolání zásahové jednotky či pyrotechnického robota!
NEDĚLEJTE TO.
Protože jste si dovolila onemocnět, vyslechnete si od něj nejednu nemalou poznámku o tom, jak jste sobecká, protože se o vše musí teď postarat sám. Ale aby ukázal své hluboko uložené dobré srdce, dá vám k dispozici zvoneček, abyste v případě potřeby mohla zazvonit. Zvoneček, ale prostě nějak nefunguje, protože na jeho zazvonění nikdo nikdy nepřijde.
Netvor se pokouší svou rýmičku obohatit i o teplotku, kterou se snaží získat křečovitým svíráním teploměru pod jednou, následně pod druhou prackou. Teploměr je zřejmě rozbitý, protože ukazuje 36,1, vysluhuje si odhození do kouta. Za každou cenu se snaží vysmrkat alespoň jeden malý snoplík, který vytáhne až z paty. Při každém úspěšném pokusu radostně odhodí papírový kapesníček s podivně žlutým obsahem, někde, kde je zrovna místo. Žádný sáček, žádné hygienické návyky. Nic. Za žádnou cenu se z gauče nehne. Prská okolo sebe, heká, naříká, prosí o pilule s placebo efektem pro klid jeho duše. Následující dny jsou pro něj (vás) kritické. Musíte okolo něj chodit po špičkách a nosit teplý čajíček, bez kterého by zahynul. Pokud se zdržíte byť jen o vteřinu s podáváním, vysloužíte si jeho pohled umučeného štěněte, které je týráno žízni i hladem. Neustále vám připomíná, jak mu je zle. Snaží se předstírat, že má těžce poškozené hlasivky a vydává jen sípavé zvuky. Aby vám připomněl, že jste si slíbili věčnou lásku v nemoci i ve zdraví, najednou dokáže svůj hlas na pět vteřin zázračně uzdravit. Poté opět utichá. Mrtvolným pohybem hnáty ukazuje směrem ke stolu, kde máte čisté papíry- zřejmě chce, abyste sepsala jeho závěť. Zase.

Prostě, neprodlužujte jeho trápení a urgentně jej dopravte k nejbližšímu specialistovi, který mu dopřeje zasloužený a nikým nerušený klid. Pro bližší informace, jak naložit s Netvorem, kontaktujte svého veterináře.
Bell.

Proč píšu? Protože...

2. února 2019 v 0:04 | Protožeproto, napsala |  Téma týdne
Mým snem bylo vždy psát a vydávat knihy. Doposud se můj sen sice zcela neuskutečnil, ale píši již šestým rokem. Možná sedmým, osmým... Nepsala jsem do šuplíku, ale do složky v počítači, která i přes svou bezednost pomalu začíná být poněkud přeplněná. Neminulo mne období, kdy jsem půl roku nepsala vůbec, ale vždy mi cvakání na klávesnici začalo scházet. V poslední době jsem se do psaní pustila naplno. Sekla jsem s prací a začala se živit psaním textů pro weby, eshopy atd. Čím blíž mi je klávesnice, tím víc cítím, že žiju. Ve volných chvílích píší nově blog na FB a pracuji na dokončení knihy, kterou prostě jednou uvidím trůnit v regále v knihkupectví, a bude se na mě smát. Tedy já se budu smát na ni. Zapřisáhla jsem se, že nezemřu, dokud tam kniha prostě nebude. A pokud-nedejbože- se stane ( což se klidně stát může, nikdy nevíte), budu strašit postupně ve všech knihkupectvích a proměním se v toho nejhoršího poltergeista, který shazuje knihy a hází je po zákaznících. Takže proč to vlastně dělám? Možná, že mám lidem co nabídnout ke čtení, možná se mýlím a trpím jen chorobnou potřebou psát, ale miluji to.

Jak mohou ryby spokojeně žít s vodnářem, dokuj je smrt nerozdělí. Jde to vůbec?

1. února 2019 v 22:29 | Protožeproto, napsala |  Netvor a já
Dámy a pánové, tuto otázku si kladu již pěkně dlouho- asi tak 9 dlooouhých let. Ano, já jsem onou rybou. Můj manžel -protože si přeje, aby jeho identita zůstala světu utajená i když není žádným super hrdinou s nadpřirozenými schopnosti (párkrát už o sobě sice prohlásil, že v sobě skrývá při nejmenším celou posádku fantastic 4) - říkejme mu třeba Netvor, ten je onen obávaný vodnář.
My ryby to máme už tak docela těžké, nejenže jsme dvě a často o nás lidé smýšlí jako o dvou tvářích, z nichž je jedna falešná a druhé je úplně u zádele, co se kde děje. A co se týče naších požadavků na vztah a očekávání od partnera, každý boží den, od samého rána, sotva si promneme oči, netoužíme po ničem jiném, než aby nám naši vodnáři věnovali alespoň půl vteřinu svého času v podobě objetí, krásných slov, nekonečných projevů lásky a častého opakování skutků, které nás utvrdí vodnářovou láskou.
Ať čekám jak čekám, projevy lásky v nedohlednu, dárečků v podobě utržené pampelišky, se nedočkám nikdy. Musím zkrátka čekat na nějaký z "významných" dní (Valentýn, narozeniny nebo přiblblý svátek.) Je frustrující vědět že mimo tyto dny nemám na nic nárok. Ženy v Rybkách potřebují projevy lásky, jako sůl.
Vodnáři, zase pro změnu potřebují volnost. Nesmí mít pocit, že jej svazujete, omezujete, terorizujete. Schválně si volí aktivity, nad kterými kroutíte hlavou, aby vás tam nemuseli tahat s sebou.
Pokaždé, když se vrátí z nějaké své "nesvazující" aktivity, která se vás absolutně netýká, doufáte, že s sebou přinese třeba kytici jetele natrhanou před schody do baráku. Ani toto se nekoná- není přeci VALENTÝN! V tomto případě se neopovažujte projevit zklamání, začne totiž nekonečný kolotoč- "co ti zase je? To nesmím nikam vytáhnout paty...?" Nejenže jsou děsně vztahovační a hned si začnou představovat, jak jím jejich aktivity závidíte a nemáte nic lepšího na práci, než jím jejich výšlap na hory, závidět. Nakonec vás ještě obviní, že jste jím vzala úplně vše, co je bavilo. To kvůli vás přestali chodit běhat a teď tloustnou jako Augustus Gdoule, jen vy můžete za to, že předplacený a nehorázně drahý cvičební program, nechali být. Jen kvůli vám, protože jste si dovolila projevit city v podobě stesku. Nakonec vás začnou obviňovat ze všeho, čeho nedosáhli, nebo co nedokončili...
Jak tedy synchronizovat život ryb s vodnářem? Jde to vůbec? Přiznám se, že za dobu, co mi pije krev (co si pijeme krev) jsem mu už ne jednou v zápalu vzteku naházela obsah skříně i s věšáky do cestovního kufru a dotáhla ho až ke dveřím. Jenomže mne asi tak po druhé vykládce obsahu, přestalo bavit cpát vše zase do skříně.
Říkám si: Hele 9 let, je devět let. Vydržela jsi na puget zelí čekat do dneška, tak proč si ještě nepočkat? Vzdala jsem už i sdílení obsahu na sociální síti věcí, které bych si moc přála dostat- nefunguje to.
A tak tedy, abych si vysloužila byť jen mrtvolné vodnářovo obětí, pěkně si počkám až usne a tiše se přikradu co nejblíže, zalehnu mu svou váhou jeho ruku, aby se nemohl hnout a s pocitem dosažení cíle si pěkně ustelu. Jo chvíli se snaží vymanit, zažblekotá ze spaní pár sprostých slov, ale po chvíli se opět vrátí do říše snů a dá pokoj.
Co se týče dárků, prostě si už počkám na jeden předurčený den v kalendáři, nevím kým. Vždy se dočkám krásného daru v podobě gumičky do vlasů, hlávky zelí nastříkané na bílo nebo přívěsku na klíče s woodoo panenkou.
No láska je krásná a není jen o dárcích, vidíte to sami. Dárek si prostě kupte sama a když se vodnáři nedaří usnout, můžete mu pomoci díky svých prášků na spaní. To pak nebude moci ani protestovat, případně zaspí do práce.
Protožeproto, napSala.
Bell

Kam dál